Okolí

Strmilov

Jihočeské městečko leží na pomezí Čech a Moravy v nadmořské výšce 558 m (náměstí). Poměrně vysoká poloha určuje i chladnější podnebí, které je příznivé pro letní, ale také zimní aktivity. Okolní kopce lákají po celý rok k toulkám přírodou a půvabnou krajinu dotvářejí charakteristické jihočeské rybníky.

Strmilov s okolím patřil k pohraničnímu hvozdu, který v těchto místech dělil zemi českou od Moravy a dále na jihovýchod od Rakouska. Hranice nebyly přesně vytýčeny. Hraniční čára se táhla prostředkem mezi lesy a vzhledem k šířce lesů byla značně neurčitá. Procházela mezi Strmilovem a Kardašovou Řečicí. Jižně od Strmilova je vrch Markstein (Markův kámen), který je pokládán za konečný bod moravské hranice a počátek rakouských hranic.

Při stezkách byly zřizovány stráže, které se staly základem pozdějších osad a měst. I Strmilov děkuje za svůj vznik podobné stráži, která byla usazena na mírném ostrohu při stezce vedoucí poblíž kostela sv. Ondřeje (dnes hřbitovní kostel). K původní strmilovské stráži přibyli další osadníci a začali obdělávat půdu. Tak vznikla původní osada u sv. Ondřeje. Její jméno se nezachovalo, snad se jmenovala jako nynější Strmilov. Počet obyvatel se zvyšoval a na sever od původní osady vznikla osada nová, Strmilov. Nové místo bylo vhodně voleno na soutoku Morávky (dnes Hamerský potok) a Kamenitého potoka. Původní osadu tvořila jen vnitřní část města: Náměstí, Brana, část Studenské ulice, Černá ulice a Dlouhá ulice. Také i část Podolí, Příhonu, Pivovarská a Hradecká ulice. Později se město rozšířilo do všech stran.

Jak již bylo řečeno v předcházejících oddílech, Strmilov je ideální městečko pro rekreaci, jednak svou polohou, ale také možnostmi, které poskytuje. Stravování a příjemné posezení nabízí ve Strmilově několik podniků: hospoda Na náměstí (J. Kubák), hospoda Ve mlejně (Pacalovi), pohostinství Pavel Máca. Ale nejen stravování, ale letní sporty a pobyt na písčitých plážích nabízí rybník Komorník (56 ha). Který nechal poblíž Strmilova zbudovat roku 1575 nejvyšší komorník markrabství moravského Zachariáš z Hradce. V objektu kempu je půjčovna surfů, šlapadel, loděk, jízdních kol a dalších sportovních potřeb, dětské hřiště a bufet.

Kam tedy na výlet ?

Česká Olešná - Tůmův vrch (Tumaperk) - Romantická zřícenina (renezanční věž asi z konce 16. století) v lese za Českou Olešnou. V roce 1860 uhodil do letohrádku blesk, objekt vyhořel, rozpadl se a časem zpustl.

Dačice - Městská památková zóna, empírový zámek s parkem, muzeum s galerií, památník na 1. vyrobenou kostku cukru na světě.

Janštejn - Zřícenina gotického hradu z r. 1315, zaniklého v 15. století za husitských válek. Zachována spodní část věže a části hradebních zdí. Ve vsi je sklárna z r. 1809, zaměřená na výrobu skel osvětlovacích těles.

Javořice - Nejvyšší hora Českomoravské vrchoviny (837 m). Pod vrcholem Studánka Páně - dodnes udržovaná studánka, kde se podle tradice shromažďovali evangelíci v době pronásledování k tajným bohoslužbám.

Jindřichův Hradec - Městská památková rezervace, hradní a zámecký areál, muzeum s Krýzovými jesličkami, ateliéry tapiserií Teinitzerová.

Kostelní Vydří - Karmelitánský klášter s poutním kostelem P. Marie Karmelské.

Bor (Krvavý rybník) - 18 ha. V okolí rybníka došlo k bitvě mezi Menhartem z Hradce a husity. (Bitvu dnes připomíná žulový památník s kalichem) Podle pověsti byl boj tak nelítostný, že se voda rybníka zbarvila krví padlých. Na západním břehu rybníka se ale nachází rašeliniště, z něhož se uvolňují huminové kyseliny, které mohou zbarvit vodu do červena.

Landštejn - Rozsáhlý strážní hrad z počátku 13. st. Prohlídka bez průvodce, informační panely o historii a stavebním vývoji hradu.

Počátky - Městečko, rodiště básníka Otokara Březiny. Zde začíná turistická Březinova cesta a prochází dále řadou míst spjatých s jeho pobytem (Telč, Nová Říše, Želetava, Jaroměřice nad Rokytnou).

Roštejn - Hrad z 2. čtvrtiny 14. století, přístupný, expozice s historií hradu, nábytek, porcelán, cín, vzácné rostrliny Jihlavských vrchů aj.

Štítné - Rodiště Tomáše ze Štítného (asi 1331 - asi 1401). Stávala zde tvrz, která se naposled uvádí k roku 1564, dnes jen památník.

Telč - Město renesance, zařazené do seznamu památek chráněných UNESCO, veřejnosti přístupný zámek, galerie obrazů Jana Zrzavého.

Tříhrázný rybník- Zeměpisná zvláštnost. Rozkládá se na vodním předělu mezi Severním a Černým mořem. Při vyšším stavu vody teče jeden potůček z rybníka do Nežárky, tedy do Severního moře, a druhý do Moravské Dyje, tedy do Černého moře.

Úzkorozchodná železnice - 11.11.1897 byl slavnostně zahájen provoz na železnici s rozchodem kolejí 760 mm. Popisovaným územím prochází trať J. Hradec - Nová Bystřice (úzkokolejka má ještě druhou trať - vedoucí z J. Hradce do Obrataně). Poklidná jízda nabízí neotřelé pohledy na krajinu.

Vysoký kámen - Též Markův kámen (738 m), nejvyšší bod Novobystřické vrchoviny. Pravděpodobně dávné signalizační místo pro ohňová poselství při hrozícím nebezpečí.

Zahrádky - Vesnička přitažlivá nejen svou polohou uprostřed přírody, ale také mnoha aktivitami - na prvním místě Výtvarnou dílnou. Dospělí i děti zde najdou širokou nabídku kurzů řemesel, ručních prací atd.

Žirovnice - Městečko na stejnojmenné říčce. Zámek se stálou perleťářskou a knoflíkářskou expozicí, muzejní sbírky zaměřené na regionální dějiny a obrazová galerie.

Česká Olešná

Poprvé se Česká Olešná připomíná v historických pramenech v roce 1349. Patřila částí na Moravu a zůstala pak součástí Moravy až do 1.2.1949, kdy byla připojena ke zdejšímu okresu.

Bývala to tvrz, kterou roku 1513 drželi bratři Hynek a Jindřich z Vydří. Po několika dalších změnách v držitelích ji roku 1563 získává Jindřich Řečický z Řečice, v letech 1608 - 19 pak Václav Koňas z Vydří. Dále se vystřídali na statku v České Olešné Adam Ostrovský ze Skalky a r. 1650 - 1750 Allmannové z Allmsteina. Roku 1810 koupil velkostatek francouzský šlechtic Josef Laboriette c.k. komorník. Baroknímu zámku z poloviny 18.století dal dnešní klasicistní podobu a založil sady (park). Před svou smrtí roku 1827 odkázal zámek hraběnce Terezii Trautmannsdorfové, která jej o 11 let později přepustila svému synu Josefovi. Ten po prožití značně nevázaného života prodal roku 1867 Českou Olešnou za 145 tisíc zlatých Karlu Lenertovi, bývalému správci lesonického panství, a druhý den se zastřelil.

Roku 1892 koupil od Lenertových dědiců velkostatek Karel Brdlík, továrník a měšťan v Počátkách. Roku 1911 vše předal svému synu Ludvíkovi a roku 1945 převzal Českou Olešnou po svém otci ing. Ludvík Brdlík. Roku 1948 byla část majetku státem rozparcelována a část předána Státním statkům. Panu ing. Brdlíkovi zůstalo ve vlastnictví 50 ha z celkového majetku. Na počátku roku 1951 pak převzal celé hospodářství i zámek stát a předal je do správy Státních statků.

Budova byla využívána jako internát ošetřovatelek dojnic a později jako ubytovací zařízení pro pracovníky lesů. V letech 1956 -1967 sloužil zámek jako Domov důchodců, pak sem byl umístěn Ústav sociální péče pro dospělé ženy. Majitelem zámečku je od r. 1995 opět pan ing. Ludvík Brdlík.

Na mostě ve vsi je kaplička z konce 18. století se sochou sv. Jana Nepomuckého, na silnici ke Strmilovu stojí kaple P. Marie s barokním oltářem také z 18. století.

Palupín

Palupín leží v nadmořské výšce 629 m. První zmínka pochází z r. 1368. Historie obce je do značné míry historií panského dvora. Statek přecházel stále z ruky do ruky. Pouze rodina Koňasů z Vydří zde pobývala asi 90 let, rodina Mírovců asi 80 let. V roce 1884 byl statek odprodán za 52 000 zlatých Vilému Schulzovi, nájemci dvorů. V roce 1896 zdědil majetek jeho syn Arnold Schulz (r.1924 uváděn jako majitel).

V roce 1924 byly v Palupíně v provozu dvoutřídní škola, fara, obecní chudobinec, hasičská zbrojnice, lihovar a (od r. 1904) škrobárna. Při sčítání v roce 1921 měla obec 305 obyvatel. Obyvatelstvo nacházelo obživu v zemědělství, tkalcovství, perleťářství, některé ženy chodily denně do továrny na Doubravu. V obci se uplatňovalo i několik řemeslníků. V roce 1889 byla založena obecní knihovna. Od r. 1897 zde byl dobrovolný hasičský sbor, od r.1900 Raiffeisenova záložna, asi od r. 1865 Kontribučenská záložna a od r.1908 Místní chudinský fond.

Na západním okraji obce stojí kostel sv. Václava, který zřídil pro evangelíky r.1617 majitel velkostatku Jindřich Václav Radkovec z Mírovic. Od r. 1620 slouží římsko - katolické církvi. V kostele jsou zachovány náhrobní kameny majitelů statku: Oldřicha Hynka Koňasa z Vydří (+1635), výše uvedeného Jindřicha Radkovce z Mírovic (+1660) a Karoliny baronky z Pillerstorffu (+1827). Církevně patří obec ke Studené. Zdejší škola byla založena r. 1788 tehdejším majitelem statku rytířem Benediktem z Rittersteinů za pomoci občanů, kteří poskytli povozy a práci. Do školy chodily také děti z Horních Dvorců a ze Zahrádek.

Stejně jako ostatní české obyvatelstvo, postihla i Palupín 1. světová válka. Na počest padlým vojínům bylo na kopečku u kostela v letech 1917 a 1919 celkem zasazeno 6 lip. V nedávné době byl pod nimi umístěn kámen s pamětní deskou věnovanou Arnoštu Schulzovi.

Začátek druhé světové války tvrdě poznamenal zmíněného místního statkáře Arnošta Schulze, který byl židovského vyznání. (On i Robert Schulz byli umučeni 1941). 15. srpna 1939 byl velkostatek dán pod německou nucenou správu. Po skončení války se vrátila paní Věra Schulzová a převzala velkostatek od Místního národního výboru. 1. července 1949 zde byl zřízen Státní statek. V roce 1953 bylo ve dvou etapách založeno JZD. V roce 1974 byla pro nedostatek žáků uzavřena místní škola. Téhož roku byl proveden odstřel lihovaru (kromě výroby lihu zde dříve byla i škrobárna a sušárna brambor). V roce 1994 byl statek vrácen potomkům majitele A. Schulze.

Leština

Leština dostala název podle lískových keřů, které v okolí dosud hojně rostou. Leština znamená v nářečí lískový porost. První zmínka je datována r. 1364. Od počátku patřila hradecké vrchnosti, r. 1693 se stala součástí kunžateckého panství. V roce 1544 platila Leština královskou berni na válku proti Turkům 1 kopu 18 grošů, patřila tehdy k strymilovské rychtě. Od roku 1849 byla samostatnou obcí, do roku 1959 k ní patřil ještě Suchdol. Byla vždy přiškolena ke Strmilovu. V roce 1910 žilo v Leštině 161 obyvatel, ale pro nedostatek pracovních příležitostí počet obyvatel postupně klesal. V roce 1962 zde trvale žilo ještě 84 obyvatel, v roce 1999 už jen 13. Vesnice ožívá zejména v létě s příchodem rekreantů, kteří zde najdou tiché prostředí i krásnou přírodu.

Malý Jeníkov

V kronice Malého Jeníkova jsou uvedeny některé nejstarší názvy obce, a to z roku 1358, kdy je uváděn ještě latinský název Genykov minus, dále z roku 1371 je název Jeníkoviczie a z roku 1417 Malý Jeníkovez. Z tohoto krátkého výčtu je možno usuzovat na téměř 700 leté stáří této obce.

Na staré obecní pečeti Malého Jeníkova je znakem krojidlo a kolem něho písmena M.J. (Krojidlo je součástí pluhu a slouží k odřezávání půdy). Nejen tento obecní znak, ale i některé staré názvy polních tratí, např. Na radlinách jsou svědectvím o čistě zemědělském rázu této obce. Také název U peci, kde bývala kdysi kolomaznická pec, nutná k výrobě kolomazi k mazání středů kol dřevěných vozů, svědčí o témž.

Vraťme se ještě do dob, kdy Malý Jeníkov byl majetkem šlechty. Tam, kde je nyní dům s popisným číslem 1, stával původně zemanský dvůr, z něhož se později stal panský dvůr. Ten byl zrušen v roce 1772 a na jeho místě vznikla čísla 13 - 20. V čísle 2 bývala hospoda. Čísla nad čp. 20 jsou známa až v 19. století.

Malý Jeníkov byl často spojován s blízkým Velkým Jeníkovem, když přešel za cenu 122 hřiven z majetku pánů z Hradce na Štěpána z Dědic. V roce 1364 byl M. Jeníkov opět oddělen od V. Jeníkova a získán Janem z Brandlína a jeho manželkou Annou. V roce 1416 byl M. Jeníkov vložen v desky Jana z Leskovce. Brzy potom připojen k Hornímu Meziříčku, kde sídlila vladycká rodina Babků. Za krále Jiřího z Poděbrad se objevuje M. Jeníkov jako součást statku v Markvarci, patřící rodině Hodějovských z Hodějova. Oldřich Hodějovský se zadlužil a prodal M. Jeníkov za 800 zlatých Adamu Jindřichu ze Strachovic. Když se dcera Adama Jindřicha přivdala do rodiny Hozlauerů, stali se tito pány M. Jeníkova. Poslední Hozlauer odprodal M. Jeníkov roku 1670 paní Anně Zedlické z Neukirchenu, jejíž jméno dosud nese jeden z blízkých lesů - Cetlice. Paní Zedlická odprodala ves novému majiteli Václavu Fr. Pamonovi, který jí za ves vyplatil 6. 000 zlatých. Avšak po 13 letech, s výdělkem 1 850 zlatých ves prodal majiteli blízkých Olšan a Velkého Jeníkova, panu Antonínu Fr. z Deblína, který všechny tři obce prodal roku 1721 Vojtěchu hraběti z Vrbna. Po sedmi letech přešel M. Jeníkov opět do jiných rukou, do držení pana Jana Jindřicha Karla z Osteina, rakouského vyslance v Petrohradě. Posledním majitelem M. Jeníkova byl Bedřich z Dalbergů a jeho potomci, kteří v roce 1770 rozprodali pole a louky jednotlivým hospodářům. Lesy a rybníky pak ještě několik desetiletí byly v jejich držení.

Jeníkovské děti docházely do obecné školy do Olšan. Když byla v letech 1893-94 vystavěna škola v Horním Meziříčku, chodily tam. Do měšťanské školy chodily jednak do Heřmanče a většinou pak do Strmilova.

Zajímavá je zpráva z kroniky o stavbě silnic. Se silnicí vedoucí z M. Jeníkova do Olšan se začalo již v roce 1906, silnice ze Strmilova do M. Jeníkova byla budována až v dvacátých letech tohoto století.

Dnes si obec uchovává svůj převážně zemědělský ráz. Rozvoj podnikání přináší mj. firma produkující pilinové brikety.